Pojďme tuto planetku prozkoumat

Jitka Kejíková se narodila v roce 1977 v Brně, kde rovněž vystudovala Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě.

Procestovala většinu zemí Evropy. Mezi anglicky mluvícími Irsko, Skotsko a Anglii. Dále Španělsko, Itálii, Německo, Rakousko a Litvu. Na kole Korsiku a Portugalsko. Norsko a Slovinsko pěšky i na raftech. Pobřeží Řecka na nafukovací lodi Pálava.

Anglicky se učila přímo v Londýně, kde strávila dva nezapomenutelné roky. Bydlela i pracovala v oblasti Wimbledonu, kde si jako velká fanynka tenisu splnila svůj sen a 2 roky po sobě navštívila slavný travnatý Wimbledon. První rok si dokonce „vystanovala“ v celonoční frontě vstupenku na Center Court :).

Wimbledon - tenis - Kukabara

V Londýně pracovala nejprve jako uklizečka na stavbách (zajímavá zkušenost:)), později získala o dost příjemnější práci v kavárně Starbucks.

Mezi největší cestovatelský zážitek patří Národní parky v USA, kde ji uchvátilo kouzlo přírody a její rozmanitost. Podívala se však i na slunečnou stranu Floridy, kde žije její bratr.

Miluje sport, zejména tenis, který se jí stál zároveň koníčkem. Již přes 10 let trénuje ve svém volném čase děti i dospělé každého věku.

Rok se také bavila výukou angličtiny tříletých dětí v soukromé školce v duchu hesla „učení hrou“.

Nejodvážnější cesta

Jsem, dá se říci, dobrodruh a ráda zkouším nové věci. Mám ráda situace, kdy jemně lechtá v břiše a stoupá adrenalin :).

Mezi nejvíce adrenalinové jednoznačně řadím své dvě cesty:

První byla nesjízdná místa na raftech v Norsku, kdy jsme sjížděli extrémně obtížné peřeje ledové řeky. Po splutí jednoho úseku jsme se dozvěděli, že jde o „pětkovou vodu“ – ve vodácké klasifikaci na hranici sjízdnosti, kdy je nutné úsek nejdříve prohlédnout, jsou zde těžké válce, spodní proudy a skoky. Tato informace jaksi unikla z katalogu cestovky :(. Vědět to dopředu nikdy bych se do takové vody dobrovolně nepustila:-). S heslem nejedete s Čedokem, ale se Cvokem (ona cestovka) jsem po absolvování několika takových úseků byla ráda, že jsem výlet přežila.

Druhou cestou byl canyoning ve Slovinsku. To byla moje první zkušenost s tímto sportem. Slaňovali jsme, skákali vodopády a protahovali se temnými zákoutími kaňonů. Podplavávali jsme části skal, často překvapeni, co nás na druhé straně čeká. Vrcholem byla dvanáctimetrová skluzavka, po které sjíždíte (tedy spíše padáte) dolů.

Kukabara - nejodvážnější cesta

Nejlepší práce

V kavárně Starbucks ve Wimbledonu v Londýně. Jsem milovník kávy a nejenom, že jsem ochutnala rozmanité druhy káv, ale také jsem se naučila, co se ke které kávě chuťově hodí.

Spolupracovala jsem také s lidmi z různých koutů světa (a že se jich tam vystřídalo) a dozvěděla se mnoho zajímavostí nejen od nich, ale i od zákazníků. Můžu říci, že právě tady jsem se konečně pořádně rozmluvila anglicky.

Nejnebezpečnější okamžik

To jsme jednou takhle obeplouvali s partičkou přátel jeden z prstů Chalkidiki v Řecku a zachtělo se nám trochu civilizace. Loď jsme zaparkovaly na pobřeží a vydaly se s kamarádkou pěšky do nejbližšího města. Takový v podstatě půldenní výlet, říkaly jsme si. Dopolední cesta šla hladce. Tříhodinová trasa podél pobřeží nám nabízela skvostné výhledy na moře. Dorazily jsme k silnici a dostaly se stopem do nejbližšího města. Vychutnaly jsme si pravý řecký gyros, osvěžily se vychlazeným nápojem a hurá zpět.

Nerada chodím stejnou cestou a proto jsem navrhla jít tentokrát druhou stranou pobřeží. První hodinu se cesta zdála být normální až do té doby, než prostě najednou skončila. Pokračovalo jen husté křoví. Zkoušely jsme se chvíli prodírat, ale nešlo to. Neměly jsme s sebou nic, krom trochy vody a již teď nám docházelo, že bude potřeba začít jí šetřit. Musely jsme se vrátit zpět. V tom jsme na cestě potkaly stádo býků. Ti na nás překvapeně zírali tak, jakoby lidskou duši v této končině viděli poprvé :).

Protože se začalo stmívat, tušily jsme, že budeme muset přespat pod širým nebem. Byla zima, došla nám voda a měly jsme hlad. Teprve ráno jsme se zorientovaly a po tříhodinovém sestupu konečně našly zbytek naší skupiny přátel. Pěkně nám vyčinili! Aby ne, měli o nás strach. A věřte, že my o sebe také. Ale přežily jsme, cestu ve finále našly…takže konec dobrý, všechno dobré :).